Je jasné, že o domácnost se musíme starat, aby se nám nerozpadla. A základem toho jsou nejrůznější domácí práce. Avšak ačkoliv se dnes hlásá emancipace a rovnost mezi muži a ženami, v mnoha ohledech tomu tak není. Mezi to patří mimo jiné také rozdělení domácích prací. To totiž není ani zdaleka tak rovnoměrné, jak by mělo být.
V tradičních představách je muž živitelem rodiny, který přináší peníze, zatímco žena se stará o domácnost. Tak tomu bylo po velkou část historie. Dnes však, pokud chce rodina vyžít, je nutné, aby do zaměstnání chodili oba partneři. To by však mělo také znamenat, že se podělí i o domácí práce. Většinou tomu však tak není. Ty jsou totiž obvykle rozděleny na ty, které vnímáme jako mužské, a ty, které považujeme za ženské. A mezi nimi je poměrně velká propast.
Od ženy se totiž ve velké části rodin očekává, že bude kromě zaměstnání obstarávat také vaření, praní či třeba základní úklid. Muž pak má na starosti drobné opravy. To se může zdát jako spravedlivé, než si uvědomíme, jak často je nutné připravovat jídlo a jak často něco opravovat. Není divu, že mnoho žen má v podstatě po zaměstnání „druhou směnu“, a to bez ohledu na to, který z partnerů má jakou pracovní dobu. Pokud se muž rozhodne například uvařit, je to téměř důvod k oslavě.
Jistě, je pravdou, že párů, které si tyto práce dělí skutečně rovným dílem, přibývá, ovšem toto číslo jde nahoru pouze pomalu. Stále se tedy jedná spíše o výjimku z pravidla. Není tedy divu, že se už žen objevuje únava a frustrace mnohem častěji než u mužů, zvláště když k tomu přidáme i děti. I péče o ně totiž padá z velké části na ženina bedra.
Co s tím můžeme dělat? Jediným řešením je o tomto problému mluvit, aby tato situace přestala být považována za něco normálního. Ano, nejspíše se setkáme s velkým odporem, a to i u některých žen, ovšem je potřeba vytrvat. Jen tak se situace změní.
